Barevný dřevoryt na ručně sbíraném papíře, 21x26 cm (52x43 cm), recto tužkou vpravo dole pod tiskovou plochou podpis autorky "A. Macková", recto tužkou název díla "Dominikánský monastýr v Korčule". Tento list představuje jednu z nejdekorativnějších poloh Mackové tvorby. Obrazová skladba spočívá v kontrastu mohutného, rytmicky členěného popředí a klidného architektonického motivu v pozadí. Kmeny stromů vytvářejí téměř ornamentální síť linií, která rámuje pohled na dalmatskou architekturu a věž kostela, jež se stává vertikálním akcentem celé skladby. Autorka zde spojuje pozorování konkrétní krajiny s výraznou stylizací, blízkou evropské dekorativní grafice první třetiny 20. století. Husté šrafury, lokální barevnost a důraz na plošný účinek připomínají dobovou snahu o syntézu přírody a ornamentu, jak ji známe například z prací Jana Konůpka či z pozdní symbolistní a secesní tradice. Macková však tuto dekorativnost vyvažuje smyslem pro prostor a světlo, takže obraz nepůsobí jako ornament, ale jako intimní, vnitřně soustředěná vize středomořské krajiny. Narodila se ve Studeňanech u Jičína, kde její rodiče vlastnili statek. V letech 1909–1911 studovala portrét, zátiší a krajinu na pražské soukromé škole Karla Reisnera. Poté se věnovala studiu grafiky u Františka Horkého. V roce 1918 se poprvé setkala se svým budoucím partnerem Josefem Váchalem. Jejich vztah však započal až v roce 1920 a zejména po smrti Váchalovy manželky Marie. V roce 1923 podnikla s Josefem Váchalem cestu do Jugoslávie, kde ji okouzlilo jadranské pobřeží. Starala se Josefu Váchalovi o domácnost a financovala některé jeho výtvarné činnosti. Byla členem Kruhu výtvarných umělkyň. Po smrti matky v roce 1937 se spolu s Váchalem přestěhovala na statek rodiny Macků do Studeňan, kde spolu oba žili až do smrti v roce 1969. Josef Váchal zemřel šest dní po smrti Anny Mackové. Oba jsou pochováni na hřbitově v Radimi.